A je tu podzim -aneb omáčka z lišek a václavek s ovesnými knedlíky

18. října 2017 v 11:32 | Janča
Ahoj mí nejmilejší čtenáři Usmívající se,
přeju Vám magické podzimní chvíle, nejen při čtení tohoto článku. Podzim je pro mě nejsilnější a nejniternější období v roce - především jeho říjnová část, která je zrovna v plném proudu. Mléčné podvečerní mlhy se něžně rozlévají mezi tmavé kmeny stromů a zjemňují zemitou vůni par stoupajících od tlející země. Stromy tu a tam upustí do vzduchoprostoru lehounce klesající lístek. Pod jejich korunami září zlatavé záplavy těch, které již padly - a jako při svém zrodu jasně a čerstvě voněly zelení, tak nyní při svém zmírání každý z nich představuje umělecké dílo, fascinující hru s vášnivými barvami. Na stráních a kolem cest se keře šípkových růží zdobí červenými perlami a jehličí v lesích se vzdouvá nad klobouky hub roztodivných tvarů.

Podzim nás učí nechat jít to, co chce odejít. Pouštět věci, které křečovitě držíme, zvolnit, vydechnout a plout. Vede nás ke zklidnění, retrospekci a meditaci. Tak nějak víc vzpomínáme, pomaleji chodíme a ve vlhku a chladnu se necháváme zahřívat všemi těmi podzimními malbami. Usmívající se


Omáčka z malých, oranžovožlutých hub lišek obecných je jídlo, které už navždy bude patřit mému dětství - těm dávným krásným chvílím s babičkou, která vyprávěla tajemné příběhy, koukala se mnou před spaním na hvězdy a chodila se mnou sbírat do lesa houby a na rozlehlé louky voňavé bylinky.
Když na mě před několika dny na procházce vykoukly zpod listů ty nádherně žlutavé kloboučky, bylo to jako bych znovu cítila vůni liščí omáčky s knedlíky a viděla babičku, jak mi nese talíř lahodného jídla. Lišky.. snad po deseti letech jsem je zase měla v plátěné tašce a nezbylo nic jiného, než omáčku z lišek s vlastnoručně dělanými knedlíky uvařit.

Výsledek obrázku pro liška obecná houba

Omáčka se dá udělat i z jiných druhů hub - vždy si ale zjistěte, jak dlouhou tepelnou úpravu potřebují, aby byly dobře stravitelné. Já jsem lišky obecné zkombinovala s václavkami, které potřebují 20 minut dušení (liškám stačí pět), takže jsem podle toho přizpůsobila recept.

Na liščí houbovou omáčku pro 2 hladové potřebujeme:
→hromádku lišek obecných a druhou hromádku václavek (prostě takové množství hub, jaké se vám podařilo najít)
→zakysanou smetanu (zhruba 3 vrchovaté lžíce)
→sladkou smetanu ke šlehání (asi polovinu kelímku)
→1 větší cibuli
→4 lžíce suchého bílého vína
→máslo a olej
→sůl, pepř, med


Houby nasucho očistíme a větší plodnice nakrájíme. V pánvi rozehřejeme dvě lžíce másla s trochou oleje. Cibuli nakrájenou najemno osmahneme do sklovita a přilejeme bílé víno. Necháme aspoň 2 minuty probublávat a odpařovat. Přidáme nakrájené houby - nejprve ty, které potřebují delší tepelnou úpravu - v mém případě to byly václavky. Houby 2 minuty opékáme a poté zalijeme půl sklenicí vody. Necháme dusit tak dlouho, jak potřebují - václavky 20 minut, lišky alespoň 5 minut. Během této doby přiléváme vodu, jestliže se odpaří a jídlo se začíná připékat. Ke konci přidáme lišky a dusíme je již zmiňovaných pět minut. Na závěr přilijeme sladkou smetanu - tolik, kolik chceme mít omáčky. Přidáme dvě až tři lžíce zakysané smetany. Posolíme, opepříme, přidáme dle chuti med a ještě chvíli necháme probublat, aby se chutě krásně prolnuly.

A na 8 kulatých knedlíků z ovesných vloček potřebujeme:
→100ml mléka
→1 vejce
→50 g pečiva nakrájeného na kostičky (zhruba jedna houska)
→50 g najemno nakrájeného pórku nebo mladé cibulky
→50g ovesných vloček
→50g polohrubé mouky (klidně celozrnné)
→ půl lžíce kypřícího prášku
→ lžička soli


Všechny přísady v míse promícháme a tvarujeme koule o průměru zhruba 5cm. Pokud se nám zdá těsto příliš řídké, přidáme mouku, pokud husté, mléko. Knedlíky vhazujeme do vroucí osolené vody a vaříme od vyplavání na hladinu 5-8 min.

Knedlíky podáváme polité omáčkou a posypané nakrájeným pórkem či cibulkou.♥♥♥
 

Snídaňové banánově sladké lívanečky

7. září 2017 v 12:19 | Janča |  Připravujeme jídlo
Následující receptový příspěvek se hodí především pro dny, které oplývají dlouhým ránem (čti dopolednem). Ocení jej také ranní ptáčata, které mají můj obdiv a ráno spoustu času, ale možná i gurmánské večerní sovy. Usmívající se Jde o to, že příprava této snídaně vyžaduje zhruba 30 minut (tento údaj se dá snížit dle mých odhadů až na 15 minut, ale daní za to bude pravděpodobně zvýšení hladiny stresových hormonů v krvi Smějící se). Tak si raději vyhraďte pohodové víkendové ráno, v kuchyni si pusťte oblíbenou muziku a přípravu lívanečků si vychutnejte v celé její symfonii vůní a chutí.
P.S.: Recept je zcela bez cukru a přesto příjemně sladký.Mrkající



Na lívanečky pro jednoho hladového budeme potřebovat:

♥ 1 velký banán / 2 malé banány (lepší je použít víc zralé banány, jsou sladší a lépe se mixují)
♥ 1 velké vejce / 2 menší vejce
♥ lžíci rozemletých lněných semínek (mají podobnou lepivou funkci jako vejce, těsto potom perfektně drží a netrhá se)
♥ 4 lžíce rozemletých ovesných vloček (lze použít i jiné)
♥ 1 malá lžička skořice
♥ olej na smažení
♥ dobroty na vrch podle chuti - sezónní ovoce, tvaroh, jogurt, marmeláda, oříšky, skořice, kakao...

Banán nalámeme na kousky, přidáme vejce, rozemletá lněná semínka, ovesné vločky a skořici. Mixérem všechny přísady rozmixujeme do konzistence hustého těsta. Na velké pánvi / lívanečníku rozehřejeme olej, a jakmile vidíme, že je dostatečně rozehřátý (poznáme to podle malých bublinek, které se začnou tvořit na kraji a nebo kolem zkušební kapky těsta), vytvoříme lívance a smažíme je do zlatova. Na jeden lívanec jsem použila dvě polévkové lžíce těsta. Jakmile jsou lívance z obou stran hotové, naservírujeme je na rozehřátý talíř a ochutíme podle libosti. Navrhuji například:

→ na každý lívanec lžička hustého jogurtu, rozehřáté borůvky, kakaový prášek
→ nastrouhané jablko, skořice

Tak ať je každé naše ráno krásné a voňavé!Usmívající se

Jak jsem se v Tádžikistánu zamilovala do Česka

4. září 2017 v 14:14 | Janča |  Na zdravé Zemi zdraví lidé
Když jsem po dlouhém měsíci spatřila z malého okénka letadla rychle se přibližující zelenou zem pokrytou svěží trávou a proletěla bílými deštivými mraky dolů až na pražské letiště, ozvalo se mi v hrudi silné chvění a vytryskly mi dojetím slzy. Za branami letiště jsem se zhluboka nadechla českého vzduchu a nemohla se vynadívat na Prahu svýma jinýma, asijskýma očima. Nechala jsem na sebe padat kapky deště. Blaženost.

Tak jsem zpět, DOMA. Mezi svými, ve své české zemi. Ještě nikdy jsem nebyla tak dlouho mimo Českou republiku a až teď jsem pochopila pravý význam lásky k rodné zemi.


28 dní ve Střední Asii, v malé muslimské postsovětské a původně perské zemi s názvem Tádžikistán (o kterém jsem ještě donedávna neměla téměř tušení) mě mnohé naučilo a mnohé mi ukázalo. I když tato dobrodružná cesta nebyla vždy procházka růžovým sadem a občas jsem si přála okamžitě nastoupit do teleportu - například během 30 hodinové cesty v rozkodrcané maršrutce, ve které spánek celou noc znemožňovalo deset kyrgyzských odrhovaček pouštěných řidičem stále dokola a jisté obavy o vlastní život při noční zastávce v nebezpečné Oshi, jsem šťastná, že jsem se jí zúčastnila. J

Tádžikistán je suchá, hornatá a vyprahlá země melounů, smlouvání, úplatků a masitých jídel - pilafu, mant a šašliku. Patří mezi rozvojové země a přes dlouholetou nadvládu Ruska si zachovává perské prvky v kultuře. Tádžikistánu vládne prezident Rachmon, jehož portréty ozdobené holubicemi, květy nebo malými dětmi, jsou přítomny na každém kroku a kult jeho osobnosti je přímo hmatatelný, i ve strachu obyvatel o něm říct cokoli negativního. Tádžikové velmi drží pospolu - sounáležitost a to, že je člověk součástí rodiny a státu, je mnohem důležitější než individualita a osobní svoboda.



Lidé spolu nejen na ulici mnohem více komunikují, slovy i pohledy. Společně se starají o staré a postižené (o které se nestará stát - neexistuje zde zdravotní a sociální pojištění) a berou je jako normální součást společnosti. Když na ulici spadne malé dítě, hned mu lidé kolem pomáhají, jako by bylo jejich vlastní a v autobusech muži pouštějí všechny ženy sednout. Strach vybočovat z davu je patrný nejvíce v oblékání - téměř všechny ženy nosí stejný střih šatů zakrývajících ramena a kolena a muži zase vždy dlouhé kalhoty, košile a černé polobotky bez ohledu na více než 40°C vedra během dne.

Tádžikové nikam na rozdíl od nás nespěchají. Když trolejbus stál dvacet minut na zastávce, protože si řidič skočil nakoupit, nikdo se netvářil naštvaně. A taxikář, který zničhonic zastavil u potoka a šel si opláchnout ruce a nohy, byl úplně normální.


Během srpna jsme s naší dobrodružnou skupinkou poznali všechny krajnosti Tádžikistánu. Při putování ve vyprahlých velehorách kolem čistoskvoucích jezer a bouřlivých stříbřitých řek jsme se dostali do odlehlé malé horské vesničky, ve které lidé bydlí v hliněných domečcích, odříznuti od civilizace, bez lékařské péče, s tříletou školní docházkou, se svými osly a dalšími zvířaty. Poznali jsme jak to chodí na silnicích v autech s prasklými čelními skly a unikajícími splodinami z výfuků. Viděli jsme lázeňský resort u jezera, s tádžiky, kteří neumějí plavat a atmosférou připomínající severní Koreu. Užili jsme si turecké záchody a bolesti břicha. Deset dní jsme se sžívali s životem v horkém hlavním městě Dušanbe a spřátelili se s rodinou, u které jsme bydleli.


Po návratu mi došlo, že ačkoliv to běžně nevnímám, žijeme v jedné z nejlepších zemí na světě. Česká republika je svým způsobem ráj. Ostrov bezpečí, čistoty a pohody. V naší zemi má každý z nás obrovskou svobodu žít život podle svých představ. Můžeme si zvolit svoji víru, oblečení, způsob, jakým založíme rodinu, svou práci. Máme nádhernou, svěží, proměnlivou a bujnou přírodu plnou stromů a další zeleně. Je u nás minimum nebezpečných nemocí, nehrozí nám téměř žádné přírodní katastrofy a terorismus se nám vyhýbá. Jsme nesmírně vyspělá a velmi bohatá země. Ekologické snahy jsou u nás překvapivě na vysoké úrovni. Usmívající se Vzduch, který dýcháme, není ubíjející a prašný, ale osvěžující a nasycený vlhkostí.


Došlo mi, jak moc si vážím České republiky a že se o ni chci celý život co nejlépe starat a chránit ji. Narodili jsme se do nádherné země. Zkusme jen být k sobě víc vnímaví, nebýt tolik netrpěliví, místo stěžování si na politiky nebo cokoliv jiného něčím dobrým naší zemi přispějme a nebude nám tu chybět nic. Mrkající
Už se nemůžu dočkat, až se vydám do lesa sbírat houby.Smějící se

Další články


Kam dál

Reklama