Vezmi to své maličké do náruče!

18. září 2016 v 19:52 | Janča |  Štastná duše ♥
Za oknem už ležela dávno tma a pronikla i do mého pokoje, slaboučce osvětleného olomouckou pouliční lampou. Po stěně potichu pluly pruhy světel aut projíždějících pod okny. Nemohla jsem spát. Začínal mi předposlední semestr na vysoké škole. Srdce neklidně bušilo a každým úderem jako by rozráželo dávno ztichlou bolest hluboko uvnitř. Všechny ty starosti, výčitky, vzpomínky - křiklavé myšlenky - běhaly z jednoho kouta mého mozku do druhého a vytvářely iluzi hluku. Hluku, který však maskoval ticho, které mě nepropustně oddělovalo.

Oddělovalo mě od té mé maličké, která tam daleko tiše, nenápadně plakala. Byla jí zima a cítila se tak moc opuštěná! Zrazená a zapomenutá. Nedůležitá.. odložená do stinného přístěnku na půdě, kam přeci patří všechna dávná minulost.


Ten bolestně krásný pozdní večer jsem ji znovu našla. Malou, asi šestiletou Janičku s blond kudrnatými vlásky. Stála tam a v ruce tiskla svého hnědého, smutného medvídka. Koukala na mě. Byla tolik překvapená, že se na ni dívám! Mé oči se dlouze zastavily v jejích, nevinných a lesklých. Dřepla jsem si k ní, úplně blizoučko a s bolavou slzou na tváři vyslovila "Promiň mi to!" Vzápětí jsem ji vzala do náruče, něžně tiskla v objetí a hladila po jemných kudrlinkách. Prosila jsem za odpuštění. Čas se tam zastavil a všechna ta dlouho skrytá bolest se měnila ve vodopád slaných krůpějí. Odtékala pryč..

Tolik jsem se bála samoty, nebezpečí, neúspěchu v dospělém světě, že jsem ji raději přestala poslouchat a ukryla do bezpečí na půdu. Chtěla jsem, aby jí nikdo neublížil. Pak jsem ale na svou Janičku zapomněla, začala jsem věřit, že už přeci neexistuje, když už jsem dospělá!

A tak jsem ji tam nechala samotnou, v hloubce mé duše, s jejími touhami a sny. Chtěla tančit na louce, malovat krásné obrázky a hrát si na veverku. Tak ráda krájela trávu a vyráběla léčivé lektvary. Těšila se na dny s těmi, kteří ji budou milovat a ona je. Zpívala písničky, toužila po koťátku a prodávala na ulici třešně. :) Neznala nenávist, strach, zoufalství. Věřila v bezpečí a milujícího Boha. Já ji opustila a ona nevěděla, jestli ji ještě miluji.


Všichni v sobě ukrýváme své vnitřní dítě. Malou Verunku, Petříka, Pavlíka, Simonku.. Bydlí uvnitř a nepatří jen minulosti. Ono je klíčem k našemu dnešnímu já, má moc nám ukázat, kým jsme. Chce nám říct, jak žít, abychom byli opravdu spokojení. Touží po pozornosti, kterou mu často už vůbec nedáváme. Touží po bezpečí, našem zájmu a hlavně upřímné lásce.

Zkuste se někdy, až budete sami, setkat sami se sebou v dětském věku. Navštivte své vnitřní dítě a zjistěte, jestli náhodou není smutné a zapomenuté. Zeptejte se ho, co by si přálo, aby se zase mohlo smát. Ono vám řekne vše, co jste kdysi věděli a už na to zapomněli. Dejte mu svou lásku a vytvořte mu ve svém srdci pokojíček nebo zahrádku, kde mu bude dobře. Usmívající se

Já své Janičce slíbila, že už na ni nikdy nezapomenu a budu žít tak, aby byla šťastná.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Daeloth Daeloth | 19. září 2016 v 8:58 | Reagovat

To je krásné... pamatuji si, jak jsem se jako malá hrozně bála dospět. Bála jsem se, že přestanu lozit po stromech a budu jezdit autem, místo na koni. Do dneška se snažím nedospět a poslouchat malou Simonku, čtu si dopisy, které si napsala do budoucnosti, ale některé věci se nedají zastavit navždy, ať se člověk snaží sebevíc. Život jde pořád dále a je tak proměnlivý...Ale na svůj oblíbený strom vylezu vždy, když jsem poblíž! :D

2 XX XX | 20. září 2016 v 17:41 | Reagovat

Pěkné až dojemné.

3 violin538 violin538 | 8. října 2016 v 17:05 | Reagovat

Krásně napsané :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama