Jak jsem se v Tádžikistánu zamilovala do Česka

4. září 2017 v 14:14 | Janča |  Na zdravé Zemi zdraví lidé
Když jsem po dlouhém měsíci spatřila z malého okénka letadla rychle se přibližující zelenou zem pokrytou svěží trávou a proletěla bílými deštivými mraky dolů až na pražské letiště, ozvalo se mi v hrudi silné chvění a vytryskly mi dojetím slzy. Za branami letiště jsem se zhluboka nadechla českého vzduchu a nemohla se vynadívat na Prahu svýma jinýma, asijskýma očima. Nechala jsem na sebe padat kapky deště. Blaženost.

Tak jsem zpět, DOMA. Mezi svými, ve své české zemi. Ještě nikdy jsem nebyla tak dlouho mimo Českou republiku a až teď jsem pochopila pravý význam lásky k rodné zemi.


28 dní ve Střední Asii, v malé muslimské postsovětské a původně perské zemi s názvem Tádžikistán (o kterém jsem ještě donedávna neměla téměř tušení) mě mnohé naučilo a mnohé mi ukázalo. I když tato dobrodružná cesta nebyla vždy procházka růžovým sadem a občas jsem si přála okamžitě nastoupit do teleportu - například během 30 hodinové cesty v rozkodrcané maršrutce, ve které spánek celou noc znemožňovalo deset kyrgyzských odrhovaček pouštěných řidičem stále dokola a jisté obavy o vlastní život při noční zastávce v nebezpečné Oshi, jsem šťastná, že jsem se jí zúčastnila. J

Tádžikistán je suchá, hornatá a vyprahlá země melounů, smlouvání, úplatků a masitých jídel - pilafu, mant a šašliku. Patří mezi rozvojové země a přes dlouholetou nadvládu Ruska si zachovává perské prvky v kultuře. Tádžikistánu vládne prezident Rachmon, jehož portréty ozdobené holubicemi, květy nebo malými dětmi, jsou přítomny na každém kroku a kult jeho osobnosti je přímo hmatatelný, i ve strachu obyvatel o něm říct cokoli negativního. Tádžikové velmi drží pospolu - sounáležitost a to, že je člověk součástí rodiny a státu, je mnohem důležitější než individualita a osobní svoboda.



Lidé spolu nejen na ulici mnohem více komunikují, slovy i pohledy. Společně se starají o staré a postižené (o které se nestará stát - neexistuje zde zdravotní a sociální pojištění) a berou je jako normální součást společnosti. Když na ulici spadne malé dítě, hned mu lidé kolem pomáhají, jako by bylo jejich vlastní a v autobusech muži pouštějí všechny ženy sednout. Strach vybočovat z davu je patrný nejvíce v oblékání - téměř všechny ženy nosí stejný střih šatů zakrývajících ramena a kolena a muži zase vždy dlouhé kalhoty, košile a černé polobotky bez ohledu na více než 40°C vedra během dne.

Tádžikové nikam na rozdíl od nás nespěchají. Když trolejbus stál dvacet minut na zastávce, protože si řidič skočil nakoupit, nikdo se netvářil naštvaně. A taxikář, který zničhonic zastavil u potoka a šel si opláchnout ruce a nohy, byl úplně normální.


Během srpna jsme s naší dobrodružnou skupinkou poznali všechny krajnosti Tádžikistánu. Při putování ve vyprahlých velehorách kolem čistoskvoucích jezer a bouřlivých stříbřitých řek jsme se dostali do odlehlé malé horské vesničky, ve které lidé bydlí v hliněných domečcích, odříznuti od civilizace, bez lékařské péče, s tříletou školní docházkou, se svými osly a dalšími zvířaty. Poznali jsme jak to chodí na silnicích v autech s prasklými čelními skly a unikajícími splodinami z výfuků. Viděli jsme lázeňský resort u jezera, s tádžiky, kteří neumějí plavat a atmosférou připomínající severní Koreu. Užili jsme si turecké záchody a bolesti břicha. Deset dní jsme se sžívali s životem v horkém hlavním městě Dušanbe a spřátelili se s rodinou, u které jsme bydleli.


Po návratu mi došlo, že ačkoliv to běžně nevnímám, žijeme v jedné z nejlepších zemí na světě. Česká republika je svým způsobem ráj. Ostrov bezpečí, čistoty a pohody. V naší zemi má každý z nás obrovskou svobodu žít život podle svých představ. Můžeme si zvolit svoji víru, oblečení, způsob, jakým založíme rodinu, svou práci. Máme nádhernou, svěží, proměnlivou a bujnou přírodu plnou stromů a další zeleně. Je u nás minimum nebezpečných nemocí, nehrozí nám téměř žádné přírodní katastrofy a terorismus se nám vyhýbá. Jsme nesmírně vyspělá a velmi bohatá země. Ekologické snahy jsou u nás překvapivě na vysoké úrovni. Usmívající se Vzduch, který dýcháme, není ubíjející a prašný, ale osvěžující a nasycený vlhkostí.


Došlo mi, jak moc si vážím České republiky a že se o ni chci celý život co nejlépe starat a chránit ji. Narodili jsme se do nádherné země. Zkusme jen být k sobě víc vnímaví, nebýt tolik netrpěliví, místo stěžování si na politiky nebo cokoliv jiného něčím dobrým naší zemi přispějme a nebude nám tu chybět nic. Mrkající
Už se nemůžu dočkat, až se vydám do lesa sbírat houby.Smějící se
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Janina babička Jana Janina babička Jana | 4. září 2017 v 18:13 | Reagovat

Milá Janičko!
Taky mám ráda naši českou zemi.I když je stále co vylepšovat.O zdravou přírodu a štěstí se nebojím, když jsou lidé svobodní a mají právo se ozvat, když se jim něco nelíbí.

2 Amálka Amálka | Web | 5. září 2017 v 14:43 | Reagovat

Ahoj Jani, podle Tvého popisu by se mi v Tádžikistánu nejspíš líbilo - hlavně ta sounáležitost mezi lidmi a žádný spěch, to u nás poněkud chybí.
Jinak jsem ale za domov v ČR taky moc vděčná a neměnila bych. Tento článek mi strašně připomíná mě - taky jsem musela vycestovat do ciziny, abych zjistila, že doma je prostě nejlíp a mám vlastně obrovské štěstí! To jsem předtím nevěděla. Kdysi jsem o tom taky psala článek na blog, kdyby sis chtěla počíst ;) http://augustine.blog.cz/1410/vsude-dobre-doma-nejlip

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama