Na zdravé Zemi zdraví lidé

Janči nechutná zelenina ze supermarketů aneb kouzelné lokální - sezónní - bio zaklínadlo

19. září 2018 v 13:23 | Janča
Když nemusím, nekupuji zeleninu a ovoce v supermarketech. A když už musím, kupuji je bio. V dnešním článku vám vysvětlím, proč už nemůžu jinak.


Pamatuju si, jak jsem jako malá poprvé slyšela od mých kamarádů, kteří bydleli v paneláku, že jim nechutnají rajčata a vlastně ani žádná jiná zelenina. Divila jsem se tomu, protože mi připadala rajčata ze zahrady mojí babičky moc dobrá a sladká. Pak jsem to ale pochopila. Na nějaké dětské akci, možná nějakém prvním táboře, jsem ochutnala rajče, které bylo ze supermarketu. Dodnes si vybavuju, jak jsem byla překvapená. Rajče, vždycky tak sladké a lahodné, chutnalo jako plastová hmota. Od té chvíle jsem svým kamarádům rozuměla. Zjistila jsem, že potraviny chutnají ohromně jinak podle toho, odkud pocházejí. Později jsem se dozvěděla, že podobně propastný rozdíl existuje i v působení potravin na naše tělo a co je ne méně důležité - na naši Zemi.

Většina plodů (i ostatních potravin), které se běžně prodávají v supermarketech, pocházejí z konvenční zemědělské produkce. Jedná se o zemědělství, ve kterém hrají hlavní roli peníze, tedy maximální výnos. Rostliny se pěstují způsobem na hony vzdáleným od tradičních způsobů obhospodařování půdy a tento vykořisťovatelský způsob nakládání s půdou drasticky poškozuje životní prostředí. Navíc, potraviny, které takto vyrostou, nám mohou ubližovat, namísto, aby posilovaly naše zdraví.


Půda se opakovaným využíváním zcela vyčerpává a nemá přirozený dostatek živin, proto se musí dohnojovat umělými hnojivy. Aby byl výnos co nejvyšší, používají se ve velkém pesticidy, herbicidy, insekticidy a fungicidy - chemické látky, které zabíjejí "škůdce" z živočišné i rostlinné říše. O mnohých těchto chemikáliích je dnes už odbornou veřejností potvrzeno, že jsou karcinogenní - tedy mohou (nejen) u člověka vyvolat rakovinu. Nejznámější a celosvětově nejpoužívanější chemikálií je stále ještě volně prodejný pesticid glyfosát - Roundup. Umělá hnojiva i další použité chemikálie se dostávají do životního prostředí - z půdy se odplavují do povrchových i podzemních vod a tím ohromně znečišťují vodní zdroje (to má potom neblahý vliv jak na nás, protože tuto vodu pijeme, tak na vodní živočichy a rostliny). Některé z těchto látek, včetně Roundupu zůstávají v plodinách, které následně konzumujeme.

Dalším problémem konvenčního zemědělství je to, že se rostliny (druhy, za které se dá utržit co nejvíce peněz) pěstují v obrovských jednodruhových lánech a takto přeměněná krajina mnohem hůře zadržuje vodu a přispívá k epidemii sucha. Navíc v takovéto krajině dochází k vymírání rozmanitých druhů planých a divokých rostlin i zvířat, protože nemají, kam "složit hlavu". Půdě často zcela chybí přirozená svrchní vrstva ornice a tím si ničíme to nejcennější pro naši výživu.


Většina konvenční zeleniny a ovoce, které se nacházejí na pultech supermarketů, se navíc dováží z dalekých zemí, přitom se často jedná o druhy, kterým se daří i u nás. Přesto se vozí v kamionech stovky a tisíce kilometrů daleko místo toho, aby se podpořili místní pěstitelé.

A ještě taková třešnička na závěr: Podle aktuální zprávy OSN (z roku 2017) není využití chemických látek pro udržení produkce potravin bezpodmínečně nutné a tyto chemikálie nemají s vymýcením hladu nic společného - je to mýtus. Pesticidy mají dle tohoto prohlášení katastrofální dopady na životní prostředí, lidské zdraví i společnost jako celek.

Konvenční zemědělství se nepovažuje za dlouhodobě udržitelné a mnohé vyspělé země se od něj víc a víc odklánějí. K životu se pomalu ale jistě probírá jeho opak - ekologické neboli organické (bio) zemědělství, ve kterém se nepoužívají nebezpečné chemikálie a s půdou a krajinou se zachází šetrně a dlouhodobě udržitelně. V plodinách vypěstovaných ekologickým způsobem je mnohem vyšší obsah aktivních rostlinných látek, minerálů a vitaminů, které významně pozitivně působí na naše zdraví. A navíc chutnají neporovnatelně lépe.



Už je asi jasné, proč nechci konvenční zemědělství podporovat. Záleží mi na budoucnosti i přítomnosti naší Přírody, na zdraví lidí, rostlin a živočichů. Přeji si, abychom jako společnost oceňovali a podporovali malé místní pěstitele kvalitních potravin a aby se nemuselo tolik potravin dovážet přes půlku světa. Také mi záleží na chuti toho, co jím, a každý, kdo ochutnal plody ze zahrady mi určitě dá za pravdu, že je to úplně jiný svět. Takže co nám všem doporučuji?

1. ♥ Nejkvalitnější a nejzodpovědnější jídlo je lokální, sezónní a bio.
2. ♥ Kupujme plodiny od malých místních zemědělců a podporujme je - pátrejme a zkusme je ve svém okolí najít.
3. ♥ Nejjednodušším způsobem, jak se dostat k šetrně vypěstovaným potravinám jsou bedýnky - systém, kdy malopěstitelé rozvážejí lidem výpěstky ze svých zahrad v bedničkách. Zákazník v nich potom najde to, co zrovna v tu dobu dozrává a může být v kontaktu s člověkem, od něhož potraviny pocházejí. Stačí zapátrat na internetu a najít nejbližší bedýnkový systém.
4. ♥ Pokud nás baví pěstování rostlin, zkusme vlastní plody pěstovat i sami, i kdyby šlo jen o pažitku na okně.


5. ♥ V supermarketech upřednostňujme bio potraviny. Pokud nevěříte, že je v bio produkci rozdíl, zkuste si zajet na nějakou bio farmu. Většinou narazíte na skvělé lidi a prostředí, kde vám bude hned jasné, že rozdíl tu je, a to dost velký.
6. ♥ Pokud si nemůžeme dovolit vše kupovat z o něco dražší bio lokální produkce, zkusme to alespoň u těchto plodin, které se v konvenčním zemědělství chemicky ošetřují nejvíce: jablka, papriky, celer, okurky, hrozny, brambory, špenát a jahody.
7. ♥ Nedávno jsem zaregistrovala, že se rozjíždí nová podoba webu scuk.cz, který bude shromažďovat na mapě malé zemědělce a bude tak krásně přehledné, kam si můžeme zajet pro čerstvé potraviny.
8. ♥ V Olomouci už přes rok funguje úžasný projekt Ze-za-hrátky - jedná se o velikánskou zahradu za městem, kde majitelé pěstují tradičním způsobem nejrůznější druhy zeleniny v souladu s biorytmy přírody. Lidé si mohou přijet pro zeleninu na místo nebo ji nakoupit v obchůdku přímo v centru Olomouce.


Odměnou nám bude lahodná chuť jídla, spokojené tělo, kterému dopřejeme potraviny s vyšším obsahem prospěšných živin a minimem chemikálií a klidná duše, protože budeme vědět, že děláme pro naši planetu a společnost to nejlepší, co je v našich silách. Uf uf. Tak ať nám chutná a Země se uzdravuje!

Jak jsem se v Tádžikistánu zamilovala do Česka

4. září 2017 v 14:14 | Janča
Když jsem po dlouhém měsíci spatřila z malého okénka letadla rychle se přibližující zelenou zem pokrytou svěží trávou a proletěla bílými deštivými mraky dolů až na pražské letiště, ozvalo se mi v hrudi silné chvění a vytryskly mi dojetím slzy. Za branami letiště jsem se zhluboka nadechla českého vzduchu a nemohla se vynadívat na Prahu svýma jinýma, asijskýma očima. Nechala jsem na sebe padat kapky deště. Blaženost.

Tak jsem zpět, DOMA. Mezi svými, ve své české zemi. Ještě nikdy jsem nebyla tak dlouho mimo Českou republiku a až teď jsem pochopila pravý význam lásky k rodné zemi.


28 dní ve Střední Asii, v malé muslimské postsovětské a původně perské zemi s názvem Tádžikistán (o kterém jsem ještě donedávna neměla téměř tušení) mě mnohé naučilo a mnohé mi ukázalo. I když tato dobrodružná cesta nebyla vždy procházka růžovým sadem a občas jsem si přála okamžitě nastoupit do teleportu - například během 30 hodinové cesty v rozkodrcané maršrutce, ve které spánek celou noc znemožňovalo deset kyrgyzských odrhovaček pouštěných řidičem stále dokola a jisté obavy o vlastní život při noční zastávce v nebezpečné Oshi, jsem šťastná, že jsem se jí zúčastnila. J

Tádžikistán je suchá, hornatá a vyprahlá země melounů, smlouvání, úplatků a masitých jídel - pilafu, mant a šašliku. Patří mezi rozvojové země a přes dlouholetou nadvládu Ruska si zachovává perské prvky v kultuře. Tádžikistánu vládne prezident Rachmon, jehož portréty ozdobené holubicemi, květy nebo malými dětmi, jsou přítomny na každém kroku a kult jeho osobnosti je přímo hmatatelný, i ve strachu obyvatel o něm říct cokoli negativního. Tádžikové velmi drží pospolu - sounáležitost a to, že je člověk součástí rodiny a státu, je mnohem důležitější než individualita a osobní svoboda.



Lidé spolu nejen na ulici mnohem více komunikují, slovy i pohledy. Společně se starají o staré a postižené (o které se nestará stát - neexistuje zde zdravotní a sociální pojištění) a berou je jako normální součást společnosti. Když na ulici spadne malé dítě, hned mu lidé kolem pomáhají, jako by bylo jejich vlastní a v autobusech muži pouštějí všechny ženy sednout. Strach vybočovat z davu je patrný nejvíce v oblékání - téměř všechny ženy nosí stejný střih šatů zakrývajících ramena a kolena a muži zase vždy dlouhé kalhoty, košile a černé polobotky bez ohledu na více než 40°C vedra během dne.

Tádžikové nikam na rozdíl od nás nespěchají. Když trolejbus stál dvacet minut na zastávce, protože si řidič skočil nakoupit, nikdo se netvářil naštvaně. A taxikář, který zničhonic zastavil u potoka a šel si opláchnout ruce a nohy, byl úplně normální.


Během srpna jsme s naší dobrodružnou skupinkou poznali všechny krajnosti Tádžikistánu. Při putování ve vyprahlých velehorách kolem čistoskvoucích jezer a bouřlivých stříbřitých řek jsme se dostali do odlehlé malé horské vesničky, ve které lidé bydlí v hliněných domečcích, odříznuti od civilizace, bez lékařské péče, s tříletou školní docházkou, se svými osly a dalšími zvířaty. Poznali jsme jak to chodí na silnicích v autech s prasklými čelními skly a unikajícími splodinami z výfuků. Viděli jsme lázeňský resort u jezera, s tádžiky, kteří neumějí plavat a atmosférou připomínající severní Koreu. Užili jsme si turecké záchody a bolesti břicha. Deset dní jsme se sžívali s životem v horkém hlavním městě Dušanbe a spřátelili se s rodinou, u které jsme bydleli.


Po návratu mi došlo, že ačkoliv to běžně nevnímám, žijeme v jedné z nejlepších zemí na světě. Česká republika je svým způsobem ráj. Ostrov bezpečí, čistoty a pohody. V naší zemi má každý z nás obrovskou svobodu žít život podle svých představ. Můžeme si zvolit svoji víru, oblečení, způsob, jakým založíme rodinu, svou práci. Máme nádhernou, svěží, proměnlivou a bujnou přírodu plnou stromů a další zeleně. Je u nás minimum nebezpečných nemocí, nehrozí nám téměř žádné přírodní katastrofy a terorismus se nám vyhýbá. Jsme nesmírně vyspělá a velmi bohatá země. Ekologické snahy jsou u nás překvapivě na vysoké úrovni. Usmívající se Vzduch, který dýcháme, není ubíjející a prašný, ale osvěžující a nasycený vlhkostí.


Došlo mi, jak moc si vážím České republiky a že se o ni chci celý život co nejlépe starat a chránit ji. Narodili jsme se do nádherné země. Zkusme jen být k sobě víc vnímaví, nebýt tolik netrpěliví, místo stěžování si na politiky nebo cokoliv jiného něčím dobrým naší zemi přispějme a nebude nám tu chybět nic. Mrkající
Už se nemůžu dočkat, až se vydám do lesa sbírat houby.Smějící se

Utopíme se v plastových obalech?

6. února 2017 v 22:32 | Janča
Někdy člověk musí opustit ten maličký kousek světa, ve kterém se běžně pohybuje a zvykl si na něj. Možná proto, aby na vlastní oči o trochu lépe spatřil, jak to vypadá na povrchu. Aby vyšplhal nahoru a viděl najednou mnohem jasnější obraz nebe s hvězdami. Aby uviděl naši planetu, a vše co se na ní odehrává, jako modravý uchvacující celek, letící tajemným dílem vesmíru, jehož jsme každý z nás součástí.

Já jsem tam daleko, na cestách, v mracích i na ostrovech nechala svou mysl plynout jinudy než obvykle a zhmotnilo se přede mnou to, o čem jsem do té doby jen slyšela nebo četla články. Na mé cestě po tropických ostrovech Ameriky, které ještě před pár desítkami let byly rájem na zemi, jsem se podívala přímo do očí znepokojivé pravdě. Jsem za ten úhel pohledu, který se mi tam naskytl, velmi vděčná, protože mě motivoval začít některé věci v mém životě měnit.


Tam, kde kdysi země překypovala pestrými tropickými pralesy, jsem spatřila smutnou prořídlou vyklučenou krajinu a na ní co pár kilometrů malé skládky zejména plastových odpadků, které lemovaly také kraje silnic. V řekách se koupaly igelitky, plastové lahve od CocaColy i obyčejné pitné vody. Odpady, zejména plastové obaly, vykukovaly odevšad - dokonce i z vody v oceánu a dalších byly plné obchody - teprve čekajících na vyhození do přírody. Stopy lidské výroby a bezmyšlenkovité spotřeby byly všude. Najednou jsem skutečnost viděla jasněji. Vlastně jsem ji teprve tam začala skutečně vidět.


Uvědomila jsem si, že tohle je jen špička obřího ledovce. V rozvojovějších zemích je skutečnost, že planetu zahlcujeme odpadem, snadněji patrná než u nás. To ale neznamená, že u nás je zbytečného odpadu, který vyprodukujeme, méně. Umíme jen lépe vyhozené věci uklízet, trochu více třídíme - což ale zdaleka nestačí.

Naučili jsme se žít extrémně spotřebně - často si pořizovat nové věci, které tak nutně nepotřebujeme. Kupovat si věci na jedno nebo jen několik málo použití (tím myslím i plastové kelímky, obaly od potravin, igelitové tašky a sáčky), neupřednostňovat to, co je možné využívat dlouhodobě. Příliš nepřemýšlíme o tom, co se stane s tím, co už nepotřebujeme a vyhodíme do koše. I reklamy všude kolem nás vedou k pocitu, že nám něco chybí, že něco potřebujeme - a že tuto potřebu naplníme nakupováním.


Tento velmi konzumní, spotřební život je možná jednodušší a pohodlnější - jenomže není pro naši planetu a život na ní dlouhodobě udržitelný. Vše, co vyhodíme do koše, a nezužitkuje se to znovu (což se týká přibližně 65% odpadu), se ukládá na skládkách. Mnohé odpady se dostanou do řek a nakonec končí v mořích a oceánech. Tedy - vyčerpáváme přírodní zdroje a měníme je na pomalu se rozkládající, někdy zcela nerozložitelné odpady, kterými postupně planetu zahlcujeme.

Proč vadí zejména plastový odpad?
Materiálem, který v tomto ohledu nejvíce zatěžuje životní prostředí, je plast. Jeho výroba je velmi levná, a tak se každý den produkuje v neuvěřitelném množství.

→Při jeho tovární výrobě se však do přírody uvolňuje řada zdraví škodlivých látek, a některé druhy plastů je uvolňují také během jejich používání.
→Plast se sice dá recyklovat, ale unese pouze jeden, některé druhy maximálně několik recyklačních cyklů. Pak už ztrácí žádané vlastnosti a stejně končí na skládkách a v oceánech.
→Plast se rozkládá v řádu desítek až stovek let - igelitové tašky a sáčky 10 let, PET láhve 100 let, polystyren až tisíc let.
→I když se nakonec za tuto dlouhou dobu většina plastů rozloží, zanechají po sobě prach z plastových mikročástic - a ten je zdraví škodlivý. Nejen zdraví lidí, ale i rostlin a živočichů. Navíc jsme všichni jeden celek a vzájemně na sobě závisíme.
→Tisíce tun plastů se ročně dostává do moří a oceánů. Uprostřed oceánů se tvoří něco jako ostrovy opadků dlouhé stovky kilometrů,kam je zanášejí mořské proudy - zkuste si to vygooglit.
→Množí se popsané případy uhynulých mořských i jiných živočichů (velryb, želv, racků), kteří plastové odpady spolykali nebo se do nich zamotali a následkem toho zemřeli.
Plastové mikročástice, které zbydou po rozložení plastů ve vodě, napodobují plankton, kterým se živí rybky. Ryby neumí rozlišit skutečný plankton od mikroskopických zbytků plastu - proto se jím malé živí. Mikročástic plastu je už v mořích a oceánech 6x více než planktonu.

Nevím jak vy, ale já bych si přála, aby i mé děti mohly ještě vidět naši planetu krásnou, plnou života. A co nezměníme u sebe, nezměníme vůbec.


Co můžeme změnit ve svém každodenním životě pro snížení množství odpadů?
♥ Úplně na začátek bych vám všem chtěla doporučit myšlenky, které šíří Bea Johnson - všechny je shrnuje ve své knize Domácnost bez odpadu (Zero waste home). Na youtube se dají také najít její přednášky, ve kterých o životě bez odpadu poutavě a prakticky mluví.

♥ V České republice vznikla nezisková organizace Bezobalu - doporučuji podívat se na jejich webové stránky: http://bezobalu.org/. Stejně tak je fajn počíst si informace na facebookové stránce Zero waste.

Co nejvíce omezovat plastové obaly při nakupování - pokusit se najít bezobalovou prodejnu ve svém městě a chodit nakupovat s vlastními nádobami/sáčky.


♥ Chodit nakupovat s tzv.nesáčky - pytlíčky ze záclonového, síťkovitého materiálu a používat je při nákupu ovoce a zeleniny místo igelitových sáčků. Mohu doporučit například nově vzniklé české výrobce Frusack, nečeské Onya a nebo si je jednoduše sami doma ušijte. :-) Nesáčky nosím v malém pytlíčku připnuté na klíčích a tak je mám vždy s sebou.


♥ Chodit nakupovat s plátěnou taškou.
♥ Pít vodu z kohoutku, nekupovat balenou vodu, pořídit si skleněnou láhev na pití.
♥ Třídit odpad.
♥ Pokud máte tu možnost, založit kompost a kompostovat biologický odpad.
♥ Víc o těchto věcech přemýšlet a zapojit do svého života bezodpadové principy:
- odmítat kupovat to, co ve skutečnosti nepotřebujeme (nekupovat spolu s jídlem obaly, které vzápětí vyhodíme)
- to, co skutečně potřebujeme, využívat tak dlouho, jak je to možné a snížit množství toho, co potřebujeme
- recyklovat to, co se nedá znovu využít (tedy třídit odpad)

Díky, že jste dočetli článek až sem. Sdílejte, diskutujte, pište, co vám přijde na mysl.Mrkající

Radost ze zahrady

9. června 2016 v 14:34 | Janča
Ahoj kamarádi Smějící se,
protože mám teď zkouškové a jde opravdu do tuhého, delší články a recepty nechám na později. Dneska jsem se s vámi jen chtěla podělit o fotoreportáž z naší zahrady. Vyfotila jsem všechny ty malé radosti, plody, které zrovna teď příroda vydává..Nevinný Vždy, když přijde červen a začne se zbarvovat všechna ta úroda, přivádí mě to k vděčnosti za to, že se náš taťka rozhodl mít zahradu, která bude užitková. Mít zahradu, která ponese plody. Dá to sice práci, ale myslím, že opravdu stojí za to zkusit si vypěstovat vlastní ovoce a zeleninu. Člověk pak cítí mnohem větší vděčnost za každou jahodu, třešeň, každou ředkvičku a salát...Usmívající se A taky to tak nějak lépe chutná. Letos nám roste snad nejvíc druhů zeleniny a ovoce (vypisovat to raději nebudu), co jsme kdy měli, tak budu muset hodně vařit.Smějící se
Připadá mi, že jsou ty "sterilní" zahrady, které jsou tak často vidět, takové smutné..
Pěstujete si doma taky něco vlastního?Mrkající

Rané třešně.. :)


... a plantáž jahod,

mého nejmilovanějšího ovoce <3,

Krátké nedělní zamyšlení ze supermarketu

12. října 2014 v 12:16
Dnes jsem se vydala na obvyklý ranní nedělní nákup do našeho vesnického supermarketu - Hrušky. Podotýkám vesnického. Naše obec má zhruba 3 000 obyvatel a téměř všichni zde bydlí ve vlastních domech se zahradami..

V obchodě jsem se zdržela u oddělení se zeleninou a ovocem. Napadlo mě si tak nějak více povšimnout, kde se ta pěkná jablíčka, mrkve, zelí a spoustu dalšího vlastně vzala. Stačila chvilka - oči mi sklouzly po všech cedulkách s označením země původu - a tak nějak ve mně vzkypěl vztek.

V naší vesnici, kde se dá tolik dobré zeleniny a ovoce vypěstovat, si v obchodě můžete koupit pouze mrkev, celer, petržel, zelí, kapustu a pórek z Polska, okurky z Maďarska, rajčata ze Španělska, brambory ze Slovenska a to nemluvím o hruškách z Jihoafrické republiky (!!!), odkud také pocházejí mandarinky, pomeranče a banány. Z České republiky pocházejí pouze žampiony.
...


 
 

Reklama