Štastná duše ♥

O podzimním rozbíjení skořápky, která vězní mé srdce

20. října 2018 v 21:19 | Janča
Tak se stalo, že ke mně uprostřed října dolehlo naléhavé volání lesů, tichých strání a temných zrcadel chladných vod. To magické propojení - pouto mezi mým srdcem a podzimními mlhami, mezi ohněm mých snů a vášní spadlých rudých listů, ten most, který vede od vlhkých temných kmenů až do místa, kde skutečně cítím, mě nikdy nepřestane udivovat. Cítím hlubokou úctu a dojetí vždy, když nechám zvlhlé ticho klidných duší stromů a keřů posypaných kapkami deště, aby se mě dotklo.


Volalo mě to, konečně si ten zvuk probojoval cestu až k mým dospěláckým spěchem otupeným uším. Šla jsem. Do pochmurného světla protkaného hladivou útěchou padlých barev. Šla jsem ven mezi Život, který dlí tam ve stromech, v mechu a v každém doušku svěžího vzduchu. Trvalo mi nějaký čas chůze o samotě, než se moje roztěkaná mysl dovedla zklidnit a nánosy vážných dní se začaly postupně odlupovat. V ochranné náruči starého buku se pod nimi objevily slzy a odnesly tu nashromážděnou tvrdost. Na povrch vynesly cit. Tam, u chladného pohádkového rybníka uprostřed lesa a v halasu kachen, jsem se zase potkala sama se sebou. Koupala jsem se v Životě a nechala ho prostupovat celou mou bytostí, tělem, i duší.


Jsem moc ráda, že se to stalo - že jsem dokázala opět tohle všechno prožít. Trochu jsem se bála, že už toho nejsem schopna. Cítím, že život, kdy už chodím do práce, se mě neustále snaží měnit, uzavírá mě a znecitlivuje. Jako by se kolem mého srdce vytvářela vážností dospělosti skořápka. Skořápka, která odděluje moje toužebné nitro od vnějšího světa a mojí mysli. Teď už vím, že ji musím pravidelně rozbíjet a nechávat roztavit se. A vím, že to, co rozdmychává můj vnitřní oheň a co mě činí znovu citlivou, jsou procházky o samotě divokou přírodou - a nejsilněji se to děje na podzim. Asi je to můj čas - část roku, kdy si mám opět a opět připomínat kdo jsem, koho miluji, co jsou mé touhy a kam směřuji.


Tak děkuji duchům stromů a Duchu života, že si mě vždy znovu a znovu přitahují k sobě ♥.

A jak necháváte rozbíjet skořápku, která odděluje Vaši mysl - ego - od plamenů duše Vy?

Janča žije :)

2. května 2018 v 11:04 | Janča
Mlí čtenáři, Janča žije. Usmívající se Nejdřív to byla nekončící pochmurná pozdní zima, která mi brala elán psát. Tehdy jsem při každé cestě šedivou, mrtvou krajinou pozorovala ztichlé kmeny stromů a někde v jejich dřeních tušila život, který už tak moc toužil prodrat se na povrch. Se mnou to bylo podobné. Moje duše tak nějak bezcílně tiše plula, vyprahlá touhou po slunci a životu.

A pak přišlo to dojemné nadšení, když se dny závratnou rychlostí začaly prodlužovat a z mrazivých a zamžených obzorů náhle vytrysklo opojné jaro. Svěží život začal prýštit ze všech puklin a temných koutů, z každého kousku chladné hlíny. Mrtvý park, kterým každý den chodím, se probudl ze snů a stal se pulzující zelenou říši. Bílé ticho zaniklo v radostné symfonii, která mě začala vítat v každém novém dni.

Musela jsem být u toho, tam venku. Sbírala jsem medvědí česnek a poprvé z něj zkusila vyrobit pesto. Začala jsem chodit na slackline a konečně tančit. Koupala jsem se v řece a četla si pod olší knížku Magické rostliny Keltů. Znovu objevila jarní poodří, s rozkvetlými střemchami a žabími večerními koncerty. A uprostřed jesenických lesů, u kouzelné skály, v objetí bezpečí, prožila filipojakubskou bouřku. V čarodějném ohni jsem spálila, co už bylo staré a odumíralo a přivítala s vděčností Bohu nový květen.

Věřím, že i vy teď poletujete ve víru voňavého května. :-) Buďte venku, moc tu neposedávejte, ale najděte si brzy pár minut na přečtení nového článku, který chystám. Bude to článek o plevelu, který vlastně vůbec plevel není. O zapomenutém staročeském koření a bylince. :-)

Tak mávám!

Teď je nebe, teď je nebe, teď!

11. ledna 2018 v 18:48 | Janča
Chci být v životě šťastná. Chci se cítit radostně a láskyplně, chci mít pocit, že patřím tam, kde se zrovna nacházím. Chci vnímat, že je v mém životě vše v pořádku a že mi nic neuniká. Chci se cítit ve svém těle a duši lehce a chci cítit jak mnou proudí život. A myslím, že nejsem sama.


Všichni hledáme v životě štěstí, pocit naplnění. Často jsme ale hluboce přesvědčeni, že to přijde, až něco. Až něco dokončíme, až něčeho dosáhneme, až překonáme ty velké překážky a splníme všechny ty povinnosti, které od nás svět očekává. Až dokončíme školu, až potkáme toho pravého partnera a vdáme se, oženíme se, až budeme mít děti, až budeme pracovat, až budeme v důchodu, až bude víkend, až odpoledne odejdeme z práce, až odjedeme na dovolenou, až zhubneme, až budeme bydlet jinde, až bude jaro, až přestane pršet…

Vnímáme štěstí jako cíl, za kterým mnohdy celý život jdeme, pachtíme se, trápíme a nakonec… tam dojít nestihneme. Zjistíme, že i když jsme v životě dosáhli každého z těch kýžených bodů - nikdy to nějak ještě nebylo ono.

Teď ještě ne, teď přeci nevadí, že se cítím mizerně, že usínám tak vyčerpaná a ráno vstávám tak nějak automaticky, abych přežila další den v práci nebo ve škole. Dnešní den je nudný a šedivý, těším se, až bude zítřek. Teď nevadí, že mi není dobře, že mě bolí záda, že jsem unavená - pracuji přeci na důležitém úkolu, abych dosáhla štěstí. Teď ještě nemám nárok na to být šťastná. Musím to teď přežít, a jednou to přijde. Ten život.

Jenomže - co když právě to, že se teď cítíme mizerně (i když to omlouváme jako daň za to, že na něčem v životě pracujeme a že "pak bude líp"), je překážka, která nám brání žít takový život, po jakém toužíme, a nikdy nám to ani neumožní?


Jediné, co skutečně máme, je zrovna tato chvíle. Budoucnost je pouze naše představa. Budoucnost neexistuje - je to jen obraz v naší mysli. Je to tento den, jediný, ve kterém můžeme být spokojení a naplnění. Jedině teď, nikdy jindy, můžeme dělat to, co nám dává smysl a jedině teď můžeme cítit pokoj a radost. Jedině teď můžeme být sami sebou, milovat a dávat ze sebe to dobré světu. Jedině teď se můžeme zhluboka nadechnout a vydechnout a cítit vlastní život. Veškerá naše moc spočívá v přítomném okamžiku. Pokud teď nežijeme tak, jak si přejeme, nebudeme tak žít pravděpodobně nikdy.

Není to o tom, že musíme dělat šílené věci, nechat okamžitě práce, která nás nebaví a pak nemít na chleba, nebo seknout se školou, která nám působí mnoho trápení a stresu, i když studujeme něco, co nám dlouhodobě dává smysl - je důležité mít v životě nějaký rámec, plán, ale musíme být přesvědčeni, že je součástí toho života, jaký chceme skutečně my sami žít.

Myslím si, že všichni máme ve své duši touhu po tom nějakým způsobem žít, nějak projevit své skutečné já, věnovat se tomu, co nás oživuje a živí náš oheň, dělat to, po čem nám jiskří oči. Přesto to odsouváme jako něco nepodstatného, jako něco, co počká. Jenomže co když je tohle právě to nejvíc palčivé a nejvíc důležité, co by správně nemělo dále čekat ani minutu?


Nechci jednou ležet na smrtelné posteli s výčitkami, že jsem život, který se odehrával v každém jednotlivém přítomném okamžiku a nikde jinde, promarnila. Že jsem nikdy nenapsala tu knížku, o které jsem snila, že jsem se nikdy nenaučila hrát pořádně na kytaru, že jsem víc nezpívala, netančila, nemilovala a nevychutnávala přítomnost rodiny a dalších milovaných lidí. Že jsem nezachytila to kouzlo, které se dělo každý jednotlivý den. Že jsem pořád čekala na lepší příležitost.

Nežijeme až tak dlouho, jak se to možná zdá - lidský život je krátký, nádherný dar, zatřepotání motýlích křídel, je to zázrak, který je potřeba vědomě vzít do svých rukou. Právě teď a tady. Na každé chvíli můžeme najít něco milého, příjemného, smysluplného. Pro začátek se zkusme sem tam zastavit a jen vnímat přítomnost. Není náhodou nádherná? :)

Zkusme si uvědomit vítr příjemně cuchající naše vlasy, vidět ten úsměv člověka, který nás zdraví, nadechnout se vůně kávy, kterou právě pijeme. Uvědomit si, jak se zrovna teď cítíme a jak je našemu tělu. Můžeme něco v tuto chvíli změnit, abychom se cítili lépe? A co dnes reálně uděláme z toho, co doopravdy dělat chceme?


A tak si někam velkým písmem napište - "Dnešek je můj nejoblíbenější den." ;)

Kouzlo skryté v ženskosti

26. listopadu 2017 v 23:09 | Janča
Je zvláštní, jak moc velkými proměnami prochází během dějin vnímání ženskosti. Nejsem velká znalkyně historie, ale asi mi všichni dáte za pravdu, že v našich dějinách převládala velmi dlouhá a temná období, kdy ženy byly tak nějak vyřazovány z veřejného dění a moc se o nich nemluvilo. Dlouhé pasáže rodokmenů ve Starém zákoně zmiňují pouze mužské linie rodů. V dějepise jsme se učili především o králích, panovnících, císařích, vojácích, bojovnících a kněžích. Kde a co dělaly celá ta staletí všechny ty ženy, které dávaly a pečovaly o život, to zůstává tajemstvím. Ženský aspekt, činnosti a úsilí běžných dní žen, jakoby tiše a neviditelně podpíraly celou tu konstrukci roků, století, tisíciletí a vývoje našeho světa. Ženy tu byly, a přesto jakoby nebyly. Žily svým vlastním životem. Paralelně a nepopsatelně.


Před zhruba sto lety se misky vah pomalu ale jistě začaly překlápět na zcela opačnou stranu. Ženy nechtěly být skryté, tiché, neuznávané a chtěly se podílet na rozhodování ve společnosti. Chtěly studovat. Chtěly volební právo. Chtěly poznávat svět. Velké války toto směřování urychlily - ženy musely jít pracovat na místo mužů. A zjistilo se, že je možné hluboce zakořeněné role mužů a žen změnit. Velký vliv na naši společnost začal mít feminismus.

Feminismus, zdá se mi, přinesl nejprve velmi důležité a pozitivní proměny - uznání žen jakožto stejně důležitých lidských bytostí, kterým se dalo silné slovo ve společnosti. Feminismus ženy osvobodil. Dal jim volnost žít život přesně tak, jak chtějí - najednou již náš osud není striktně určen našimi rodinami, otci, náboženstvím, ale samy se můžeme rozhodnout, kdy a zdali vůbec budeme matkami, ženami v domácnosti, budeme-li se věnovat práci, kariéře, firmě, cestování či čemukoli jinému.


Avšak, feminismus, v pojetí, jak jej známe, přinesl i něco velmi zhoubného a smutného a vlastně ženám ublížil - jen zcela jiným a ne tak zjevným způsobem, než se to dělo předtím. Začalo se tvrdit, že ženy jsou v podstatě stejné jako muži - a že mají žít a chovat se podobně jako oni. Být co nejméně proměnlivé a intuitivní, být stále stejně silné, ambiciózní, zaměřené na cíl, podávat stálé výkony. Být rozumné, tvrdé, neposlouchat tolik neuchopitelné hlasy svého srdce a těla. Jakoby ženy měly být muži. A to ve výsledku ženskou důstojnost pošlapává - protože, jinak řečeno, být ženou ve své přirozenosti, být ženou jako takovou, není správné a zcela přijatelné. Nepřináší to výsledky takové, jaké očekává mužsky nastavená společnost.


Mám dojem, že tím, že je ženskost obtížněji uchopitelná a popsatelná exaktním způsobem, proměnlivá, zemitá, ohnivá, jindy zase jemná, slzavá a teskná jako ranní mlha a něčím tajemně až děsivě čaruplná, nezapadající do lineárního "mužského" vnímání světa, je tak často potlačována, skrývána a nepochopena. My samy ženy nemáme odvahu ji přijmout se vším všudy a naplno prožít. Nevíme, jak ji žít. Myslím, že se jí i bojíme. Nikdo nám neřekl, v čem ji nalézt a jak se s ní propojit. Nikdo nám ani neřekl, jak opravdově osvobozující, radostné a blaženě překvapivé to je. Dovolit si být ženou. Dovolit si být jiné než muži. Milovat to, že nejsme během měsíce a celého života vždy stejně výkonné a silné. Přijmout proměny, kterými procházíme a čerpat z nich. Nechat rozkvést ten barevný květ, který se v nás touží rozvonět a rozzářit naše oči i svět kolem nás.


Není ale přesně tohle to, co všichni potřebujeme a žízníme po tom? Aby ženy byly skutečně ženami (a muži zase muži!) ve svojí plnosti a kráse, křehkosti, něze, ohnivém tanci, statečnosti, vnitřní síle, bolesti, cykličnosti, plodnosti, tvořivosti, pláči a jasném smíchu? Věřím v to, že muži zase touží být našimi ochránci a oporami; těmi, se kterými se budeme cítit v bezpečí a nebudeme se bát rozkvést. Když my budeme mít radost z toho, že jsme ženami a budeme to naplno žít, budou zase muži více muži a budeme se vzájemně nádherně a pro obě strany důstojně doplňovat. Budeme si sebe více vážit.


Nebojme se být ženami - přijmout naši proměnlivost, naši cykličnost a moudrost, která je v ní skrytá. Nebojme se naladit na naše srdce, na ten tichý hlas uvnitř, na naši intuici. Objevujme se. Učme se milovat ženu v nás. Buďme těmi vílami, divoškami, indiánkami, princeznami, maminkami, objevovatelkami - buďme právě tou ženou, kterou doopravdy chceme být.

Je to tak úlevné, dobrodružné a nádherné objevování... A věřte mi - začínáme pak vyzařovat něco zcela jiného a skutečně přitažlivého. Usmívající se

Stačí vyslovit jedno slovo

2. června 2017 v 21:16 | Janča
Čas si snímá svou masku důležitosti.
Začínám jinak vidět a cítit to všechno, co mě obklopuje. Svět se znovu před mýma očima rodí. A nebo to jsem já, která znovu vnímá Život, jako by ho nikdy předtím neviděla?
Barvy jsou sytější, světlo jiskřivější, každý nádech oživující, kůra stromů pevnější, každý můj krok jakoby se měnil v tanec.
V žilách se rozbíhá proud tepla. Zaplavuje mě čistá hřejivá radost, ve které se šťastně koupou veškeré buňky mého těla. Bytí se proměňuje ve štěstí. Obyčejný den se kouzelně zbarvuje a stává se jedinečným.

Stane se to, když se mé nitro skloní, vysloví a nechá hluboce rozeznít to slovo -
"Děkuji".



Poslední půlrok pro mě byl neobyčejně těžkým obdobím, během kterého jsem musela mnohokrát zapřít sama sebe a vydržet spoustu nekonečných dnů zavřená v pokoji s učebnicemi. Dva měsíce jsem si mohla dovolit chodit ven jen na vymezený čas. Už jsem myslela, že ten proud ubíjejících dnů, které si byly všechny až příliš podobné, nikdy neskončí. Nakonec jsem se však přece jen dočkala vysvobození!Úžasný Náhle státnicový čas skončil. (hurááááááá!Smějící se)


A za to, kolik mi toho vzal, mi po propuštění něco vzácného daroval.Usmívající se
Dlouhé dny bez pořádného kontaktu s vnějším světem a s mizivým prostorem pro vnímání vlastní duše, mě poté naučily vděčnosti. Naučily mě vnímat tu ohromnou krásu a dobro běžných dní. Les, do kterého chodívám už patnáct let, nikdy nebyl tak uchvacující. Obyčejná procházka nikdy nebyla tak příjemná, jako teď, kdy jsem za ní začala být skutečně vděčná a děkuji za ni.
Uvědomila jsem si, že radost můžeme prožívat kdykoli, protože naše dny jsou plné zdrojů štěstí.

Stačí je jen vidět a vnímat, že nejsou samozřejmé.
Poděkovat za ně.
Poděkovat za svěžest ranní trávy a svobodu, když můžeme jít, kam zrovna chceme.
Poděkovat za uchvacující scenérie, které se každý večer malují na obzoru, který se loučí se sluncem.
Poděkovat za své tělo, za všechny ty nesmírně složité děje, které v něm kvůli nám právě teď probíhají.
Poděkovat za milované lidi, kteří tu jsou s námi.
Děkovat za každý okamžik, kdy jsme naživu.


Vděčnost je branou k radosti! Skrze vděčnost můžeme pocítit ohromnou úlevu, protože nám dá poznat, že vlastně máme dostatek. Zdá se mi, že bez vděčnosti bychom nebyli schopni cítit skutečné štěstí.
A štěstí - to si nosíme v sobě. Mrkající

Přeji nám všem, abychom vnímali život, jako něco zázračného - a radovali se z každého dne. ♥ A já se teď raduji, že pro Vás můžu zase psát! Usmívající se (snad jste na mě ještě nezapomněli Nevinný)

Vaše J.

P.S.: Náš mozek se každý den maličko mění - spoje mezi neurony vznikají a zanikají podle toho, které z nich využíváme a které naopak tolik ne. Pokud něco začneme v našem životě dělat jinak, náš mozek si na to zanedlouho zvykne - a začne fungovat trošku jiným způsobem. Když se naučíme víc pouštět do života vděčnost, postupně přenastavíme naše vědomí na vnímání většího množství pozitivních vjemů. Náš mozek se naučí více prožívat příjemné pocity. A to s sebou nese větší vnitřní pokoj a více úsměvů na rtech.:-)

Vezmi to své maličké do náruče!

18. září 2016 v 19:52 | Janča
Za oknem už ležela dávno tma a pronikla i do mého pokoje, slaboučce osvětleného olomouckou pouliční lampou. Po stěně potichu pluly pruhy světel aut projíždějících pod okny. Nemohla jsem spát. Začínal mi předposlední semestr na vysoké škole. Srdce neklidně bušilo a každým úderem jako by rozráželo dávno ztichlou bolest hluboko uvnitř. Všechny ty starosti, výčitky, vzpomínky - křiklavé myšlenky - běhaly z jednoho kouta mého mozku do druhého a vytvářely iluzi hluku. Hluku, který však maskoval ticho, které mě nepropustně oddělovalo.

Oddělovalo mě od té mé maličké, která tam daleko tiše, nenápadně plakala. Byla jí zima a cítila se tak moc opuštěná! Zrazená a zapomenutá. Nedůležitá.. odložená do stinného přístěnku na půdě, kam přeci patří všechna dávná minulost.


Ten bolestně krásný pozdní večer jsem ji znovu našla. Malou, asi šestiletou Janičku s blond kudrnatými vlásky. Stála tam a v ruce tiskla svého hnědého, smutného medvídka. Koukala na mě. Byla tolik překvapená, že se na ni dívám! Mé oči se dlouze zastavily v jejích, nevinných a lesklých. Dřepla jsem si k ní, úplně blizoučko a s bolavou slzou na tváři vyslovila "Promiň mi to!" Vzápětí jsem ji vzala do náruče, něžně tiskla v objetí a hladila po jemných kudrlinkách. Prosila jsem za odpuštění. Čas se tam zastavil a všechna ta dlouho skrytá bolest se měnila ve vodopád slaných krůpějí. Odtékala pryč..

Tolik jsem se bála samoty, nebezpečí, neúspěchu v dospělém světě, že jsem ji raději přestala poslouchat a ukryla do bezpečí na půdu. Chtěla jsem, aby jí nikdo neublížil. Pak jsem ale na svou Janičku zapomněla, začala jsem věřit, že už přeci neexistuje, když už jsem dospělá!

A tak jsem ji tam nechala samotnou, v hloubce mé duše, s jejími touhami a sny. Chtěla tančit na louce, malovat krásné obrázky a hrát si na veverku. Tak ráda krájela trávu a vyráběla léčivé lektvary. Těšila se na dny s těmi, kteří ji budou milovat a ona je. Zpívala písničky, toužila po koťátku a prodávala na ulici třešně. :) Neznala nenávist, strach, zoufalství. Věřila v bezpečí a milujícího Boha. Já ji opustila a ona nevěděla, jestli ji ještě miluji.


Všichni v sobě ukrýváme své vnitřní dítě. Malou Verunku, Petříka, Pavlíka, Simonku.. Bydlí uvnitř a nepatří jen minulosti. Ono je klíčem k našemu dnešnímu já, má moc nám ukázat, kým jsme. Chce nám říct, jak žít, abychom byli opravdu spokojení. Touží po pozornosti, kterou mu často už vůbec nedáváme. Touží po bezpečí, našem zájmu a hlavně upřímné lásce.

Zkuste se někdy, až budete sami, setkat sami se sebou v dětském věku. Navštivte své vnitřní dítě a zjistěte, jestli náhodou není smutné a zapomenuté. Zeptejte se ho, co by si přálo, aby se zase mohlo smát. Ono vám řekne vše, co jste kdysi věděli a už na to zapomněli. Dejte mu svou lásku a vytvořte mu ve svém srdci pokojíček nebo zahrádku, kde mu bude dobře. Usmívající se

Já své Janičce slíbila, že už na ni nikdy nezapomenu a budu žít tak, aby byla šťastná.

Jen Ty a tvé kroky

6. srpna 2016 v 22:26 | Janča
Chodíte někdy sami na procházku?Usmívající se

Žijeme dnes ve velkém shonu a často i neklidu. Den co den jsme zahlceni zvuky, slovy, konverzacemi hlubšími i povrchními, povinnostmi, prací nebo školou. Sami nebýváme příliš často, a když sami jsme, raději samotu a ticho přehlušíme zapnutím internetu, hudbou nebo knížkou. Rádi jsme ve společnosti svých blízkých, rodiny a přátel - nezapomínáme ale na někoho?Usmívající se


Nejsme moc zvyklí a někdy se i bojíme být sami se sebou. Nechce se nám vstoupit do ticha, protože jsme nejistí z toho, co se v něm z našich vlastních hlubin vynoří. Čím déle žijeme vzdáleni sami od sebe, tím víc se bojíme pohlédnout sami sobě do tváře. Není lehké vypnout všechen ten hluk všedního dne a napojit se na přítomnost. Jenže jedině v ní a v tichu se můžeme setkat sami se sebou. Zjistit, kdo tam uvnitř vlastně jsme. Objevit, kam jdeme a jestli je to opravdu to, po čem toužíme.

Naučit se přebývat sami se sebou v tichu nám umožní žít mnohem autentičtější život a posílí naše vztahy s druhými. K tomu, abychom se mohli skutečně přiblížit svým blízkým a žít opravdově svůj život i všechny starosti všedních dnů, je třeba se občas vzdálit. Potom budeme moci přijít mnohem blíž.

Proto se zhluboka nadechněte a vydechněte, obujte boty (nebo vyražte bez nich Smějící se ) a na hodinu se běžte sami projít. Vydejte se po cestě, po které jste možná ještě nešli. Jděte tam, kde nejezdí auta, kde rostou stromy a voní letní tráva. Jděte a nechte všechno dění za sebou. Opusťte seznamy svých úkolů, virtuální svět internetu, zkuste nechat mobil doma. Vnímejte jen zvuk vašich kroků, kontakt nohou se zemí, šustění trávy a vůni přítomné chvíle. Nechejte na pár chvil odejít vše, čím se v mysli běžně zabýváte. Zkuste jen být.

A pak...zaposlouchejte se pozorně! Uslyšíte sami sebe.
Přeji vám, ať je to setkání radostné a obohacující ♥ - ať je to setkání, které budete chtít prožívat častěji.Mrkající
 
 

Reklama